1/48 P-51D Mustang - Eduard

Stavebnice amerického druhoválečného stíhacího letounu P-51D verzí D-10 a vyšších v měřítku 1/48, edice ProfiPACK.

Stavebnice je zaměřena na stroje nejznámějších pilotů 7., 8., 9., a 15. USAAF.

• plastové díly: Eduard
• počet kamuflážních schémat: 6
• obtisky: Eduard
• leptané díly: ano, barvené
• maska: ano
• resinové díly: ne

P-51 Mustang je jedním z nejslavnějších stíhacích letounů všech dob a jakkoli se jedná o americkou konstrukci, vděčí za svůj vznik a vývoj do značné míry Velké Británii, jejíž nákupní komise (British Buying Comitee) se v roce 1940 obrátila na společnost North American Aviation (NAA) s žádostí o výrobu strojů Curtiss P-40 pro RAF. Prezident NAA James Kindelberger ovšem místo toho nabídl vývoj zcela nového, lepšího letounu. Britové souhlasili a tým vedený šéfkonstruktérem Edgarem Schmuedem (německým imigrantem s rakouskými kořeny) zahájil vývojové práce. Předběžný návrh byl schválen 4. května 1940, finální montáž prvního prototypu začala 9. září (jen 127 dní po schválení) a první let stroje s označením NA-73X provedl zkušební pilot Vance Breese 26. října.

Inovativní stíhač

Pro nový letoun byl zvolen řadový dvanáctiválec Allison V-1710-39 s výkonem 809 kW (1100 koní). Konstruktéři se snažili vytvořit v zájmu snížení aerodynamického odporu tak štíhlý trup, jak to jen bylo možné. Z obdobného důvodu zvolili laminární profil křídla, který ovšem vyžaduje co nejhladší povrch. Z toho důvodu byla celá přední část plochy křídla z obou stran tmelena a broušena do hladka. Další inovací bylo umístění chladiče v „podbřišku“ pod trupem až na úrovni odtokové hrany křídla. Chladič navíc využíval Meredithův efekt a vytvářel tak dodatečný tah. Výzbroj sestávala z dvou trupových a čtyř křídelních kulometů Browning ráže 12,7 mm (varianta Mk.Ia měla čtyři 20 mm kanony). Britská strana vybrala pro nový stroj název Mustang, který následně převzali také Američané.

První Mustangy Mk.I dorazily k RAF v říjnu 1941. Jejich výkony byly shledány uspokojivými, byly rychlejší než Spitfire Mk.V a měly více než dvojnásobný dolet. Motor ale kvůli svému jednostupňovému přeplňování dosahoval nejvyššího výkonu již v 3597 m a nad touto výškou jeho výkon rychle klesal. Protože se vzdušné boje nad Evropou odehrávaly výše, bylo rozhodnuto využívat Mustangy především jako průzkumné a útočné stroje. Americké vzdušné síly měly o nový letoun rovněž zájem, ale protože již měly nakontrahovány dodávky síhacích P-40, P-39 a P-38, požádaly NAA o úpravu na střemhlavý bombardér s aerodynamickými brzdami (verze A-36).

Kouzlo Merlinu

V zájmu vyřešení problému s výkony ve větších výškách byl ve Velké Británii zastavěn do jednoho Mustangu Mk.I dvoustupňově přeplňovaný motor R&R Merlin 61. Zkoušky takto upraveného Mustangu X ukázaly, že dosahuje maximální rychlosti 697 km/h v 6700 m, což bylo o 161 km/h více než u Mustangu Mk.I. Bylo evidentní, že vznikl pozoruhodný stíhač a konstrukční tým NAA zahájil práce na vývoji sériové verze, pro kterou zvolil licenční verzi Merlinu vyráběnou v USA Packardem. Jeho V-1650-1 prodělal oproti originálu řadu změn a na výsledný stroj tak již nebylo možno instalovat britské Merliny. Dvoustupňové přeplňování si vyžádalo mezichladič stlačeného vzduchu, který byl umístěn do zvětšeného tělesa chladiče pod trupem. Trupové kulomety byly odstraněny. Krátce po zahájení výroby požádal vrchní velitel amerických vzdušných sil v Evropě generál Henry Arnold o zvýšení doletu Mustangu, čehož bylo dosaženo instalací další nádrže (320 l) za pilotní prostor.

Výroba nových Mustangů s označením P-51B byla v Inglewoodu zahájena v květnu a o tři měsíce později také v Dallasu jako P-51C. Dodávky pro RAF pokračovaly, stroje byly označeny jako Mustang Mk.III.

Mustangy verzí B/C/Mk.III byly skvělé stíhače, ale trpěly dvěma neduhy: špatným výhledem pilota vzad a zasekáváním kulometů. Britové částečně vyřešili první problém istalací vypouklého překrytu „Malcom Hood“, nicméně konstrukční tým NAA se rozhodl Mustang opět přepracovat. Hlavní změnu představoval nový kapkový kryt kabiny a s tím související snížený hřbet trupu. Také křídlo bylo přepracováno, aby pojalo šest kulometů 12,7 mm. Nové vedení nábojových pásů pak vyřešilo problém se zasekáváním zbraní. Tím na sklonku roku 1943 vznikl „definitivní“ Mustang, verze P-51D. Výroba byla zahájena jak v Inglewoodu (stroje výrobních bloků se suffixem -NA) a v Dallasu (-NT). Vzhledem k nedostatku duralových vrtulí Hamilton Standard byla část produkce z Dallasu vybavena dutou ocelovou vrtulí Aeroproducts. Tyto stroje nesly označení P-51K.

Mustangy P-51D/K se staly skutečnými vládci oblohy všude, kde byly nasazeny, ať v doprovodné nebo hlídkovací stíhací roli, jako průzkumné stroje (modifikace F-6), i při útocích proti pozemním cílům. Celkem bylo vyrobeno 8102 Mustangů verze P-51D a 1500 P-51K. Mnohé z nich zůstaly po válce v operační službě a bojovaly ještě v Korejské válce. Poslední P-51D byl vyřazen ze stavu USAF v roce 1978, zatímco v zahraničních službách zůstaly operační až do roku 1984 (Dominikánská republika). Celkem Mustangy používalo 55 zemí. Tvůrce es a neúnavný bojovník

Mustangy P-51D/K se staly skutečnými vládci oblohy všude, kde byly nasazeny, ať v doprovodné nebo hlídkovací stíhací roli, jako průzkumné stroje (modifikace F-6), i při útocích proti pozemním cílům. Celkem bylo vyrobeno 8102 Mustangů verze P-51D a 1500 P-51K. Mnohé z nich zůstaly po válce v operační službě a bojovaly ještě v Korejské válce. Poslední P-51D byl vyřazen ze stavu USAF v roce 1978, zatímco v zahraničních službách zůstaly operační až do roku 1984 (Dominikánská republika). Celkem Mustangy používalo 55 zemí.

Tvůrce es a neúnavný bojovník

Prvního vzdušného vítězství na Mustangu dosáhl 19. srpna 1942 F/O Hills, když sestřelil Fw 190. Zahájil tím šňůru 4950 sestřelů, kterých piloti Mustangů všech verzí dosáhli za druhé světové války. Celkem 251 z nich se stalo esy, nejúspěšnější byl George Preddy Jr., který dosáhl na Mustangu 24 ze svých 27 sestřelů, následovali jej John C. Meyer a John J. Voll (oba s 21 sestřely). Pozdější pokořitel hranice zvuku, Charles Yeager se stal prvním pilotem P-51D, který se stal esem během jednoho dne, když 12. října 1944 zaznamenal pět sestřelů.

Model: P-51D-10 a vyšší

Po sérii raného provedení P-51D-5 bez kýlové plochy, která vyřešila problémy s podélnou stabilitou, přišla na řadu výrobní verze P-51D10. Další významnou změnou oproti sérii D-5 byla instalace nového gyroskopického zaměřovače K-14, který nahradil reflexní N-9. Od bloku P-51D-20 byl plátěný potah výškových kormidel nahrazen hliníkovým (od února 1945). V průběhu produkce se také přesunula palubní baterie z prostoru za pilotem do přídě, aby se uvolnil prostor pro systém rozpoznávání vlastní/cizí (IFF - Friend or Foe). Počínaje blokem D-20 byla křídla opatřena body pro podvěšení raketových střel.

A) P-51D-10, 44-14221, Maj. Pierce W. McKennon, 335th FS, 4th FG, 8th AF, Debden, Velká Británie, duben 1945
B) P-51D-15, 44-15459, Capt. John J. Voll, 308th FS, 31st FG, 15th AF, San Severo, Itálie, listopad 1944
C) P-51D-15, 44-15041, Lt Col. John C. Meyer, 352nd FG, 8th AF, Y-29 Asch, Belgie, prosinec 1944
D) P-51D-20, 44-72218, Lt Col. John D. Landers, 78th FG, Duxford, Velká Británie, březen 1945
E) P-51D-20, 44-63607, Lt Col. Glenn T. Eagleston, 353rd FS, 354th FG, 9th AF, Y-64 Ober Olm, Německo, duben 1945
F) P-51D-20, 44-63984, Maj. James B. Tapp, 78th FS, 15th FG, 7th AF, Iwodžima, květen 1945